Hnědka, klisna po 2955 Bošar z 55/69 Inka po 2715 Azur, je méně typickou představitelkou plemene českomoravský belgický kůň, je menšího rámce. V Eponě se vypracovala mezi nejspolehlivější koně v hiporehabilitaci, je to pracovitá klisna, přirozeně chodivá, miluje kontakt s dětmi a dobré žrádlo. Její doménou je paravoltiž. Zařazení chladnokrevných koní do paravoltiže  je méně obvyklé. Besina možná nezaujme na první pohled, ale je laskavá především k dětem, kontakt po celém těle a ve slabinách neřeší, protože byla „oplácaní“ od postrojů a postraňků, je trpělivá a ochotná na kruhu šlapat, dokud nedostane jiný povel. Pozornosti a žrádla se hlasitě domáhá kopáním do boxu. 

Cyril byl zachráněný kůň asi už by nejspíš nežil. Jeho poslední pán ho už zkrátka nechtěl. 

Protože je Cyril kůň nevšední, měli s ním i různí majitelé, kteří ho vlastnili před námi nejspíš velké problémy. Nechtěl se například kovat – asi neměl vždy s lidmi dobré zkušenosti. Cyril pracuje v naší terapii 16 rokem. Neměl žádné dokumenty a tak nevíme kdy a kde se přesně se narodil. Je to statný ryzák, kříženec chladnokrevného typu, který má figuru jak kůň Jana Žižky z Trocnova. Odhadem je mu 20 let, ale je možné, že je starší. Byl zaučen v tahu i pod sedlem a uměl pracovat v lese, kde přibližoval dříví. To byla jeho poslední štace. Když k nám přišel, zjistili jsme, že je jako drak do skákání a tak absolvoval nejedny závody a účastnil se i paradrezurních závodů. 

Cyril umí třídit jednotlivé povahy lidí, umí rozpoznat, kdo by mohl být na něj i zlý. Je velmi něžný k dětem a ohleduplný ke kočárkům. Ale mazlí se jen tehdy, kdy chce on sám. O pohlazení všech někdy nestojí a ví jak to ukázat. Když má člověk v duši smutek dokáže být v tuhle chvíli ohleduplný a citlivý.

Cyril je u nás využíván jak do kočáru, tak pod sedlem. Při zkouškách pro hiporehabilitaci, které absolvoval, byl naprostým profesionálem a ukázal se ve velmi dobrém světle. Umí nosit nestabilní váhy pacientů a přizpůsobit se jejich potřebám neuhýbá před špatně rozloženou váhou jezdce, ale naopak umí si poradit i s tímto problémem. Zrovna v poslední terapii jsme měla zajímavý zážitek. Rehabilituje na něm už rok pacient s poškozeným mozkem a neumí s koně jinak sesednout, než jako dáma přes krk. Využíváme 2 rampy – velkou a malou. Na malé není tolik prostoru a máme tam zábradlí, které, při nestandardním sesedání může překážet. Pro Cyrila není ale nic nemožné, jak „prosík“ přistoupí k rampě a při sesedání vyklene krk na druhou stranu tak, aby se tam pacientovi vešla noha a on mu nepřekážel. Zkrátka mě nepřestává překvapovat a udivovat svým intelektem a schopností vyřešit si situaci po svém, ale ke spokojenosti pacienta. 

Když vidíte, že kůň stárne, trápí nás to, ale čas nemůžeme zastavit a Cyril bude navždy ten geniální myslitel. Na závěr pár postřehů z Cyrilova života.

Dar byl do našeho jezdeckého oddílu darován v roce 2002 od jednoho z rodičů členů paravoltiže. Z počátku byl nejistý i Darův původ, který jsme rozplétali společně s ústřední evidencí koní ve Slatiňanech. Darovi se říkalo Dav/David a mělo mu být kolem 15 let. Byl to velmi bystrý a hbitý koník, který žádnému jezdci nedal nic zadarmo a ještě k tomu velmi rád běhal. Po čase bádání nad Davovým původem jsme se dozvěděli, že koni je pouze 9 let a jeho pravé jméno je Dar. Dar je kůň jemné ale svérázné povahy. Už od počátku si Dar hlídá svůj box a zacházení s ním bylo v jeho mládí náročnější. Nyní je spokojeným důchodcem, který si rozumí s dětmi docházejícími pravidelně na jezdecké lekce do oddílu. Dar měl jako správný oddílový kůň všestranné využití - důstojně se osvědčil při jezdeckých disciplínách (drezura, parkur). Startoval také ve voltiži, kdy na něm svého času soutěžila skupina dětí a juniorů a také se účastnil tréninků a závodů paravoltiže. Hipoterapii náš oddíl provozuje od nepaměti a tak se po osvědčení koně v paravoltiži začal Dar zapojovat i do hipoterapie. Za svou dlouhou službu Dar pomohl nejen mnoha dětem se specifickými typy postižení, ale i dospělým po dětské mozkové obrně, nebo trpící spasticitou. Dareček je také nepostradatelným koněm při hipoterapiích pro školu Jaroslava Ježka pro zrakově postižené v Praze. Ačkoliv je Dar v boxe stále ostražitý, tak po vyvedení ven je to milionový kůň, který je neustále ochotný pracovat a vyhovět. S klientem na zádech by neudělal špatný pohyb a pražské prostředí plné aut a cyklistů ho nijak nerozhodí. Díky tomu s Darem můžeme chodit i ven a hipoterapie provádět podél vltavského břehu, což je i velmi přínosné pro naše klienty. V letošním roce Dar oslavil své 27. narozeniny. Stále se těší velmi dobré kondici a chuti do života. Vzhledem k věku je samozřejmě upraveno i jeho využívání pod klienty a jeho režim je lehčí.

Před jedenácti lety se plnokrevné matce s dostihovou minulostí a otci QH ze staré rančerské pracovní linie narodila rezavá kobylka s bílým proužkem na nose - Jenny. Od narození měla osud nalinkovaný, čekala ji kariéra westernové závodnice do rychlostních a dobytkářských disciplín, s mladým kovbojem v sedle. Jenže osud míní, život mění ... Nečekaně se ukázalo, že šílená, temperamentní a ze sedla občas těžko zklidnitelná Jenny, která nesnáší změnu jezdce, je jemná, něžná, neuvěřitelně pozorná a opatrná k nejmenším dětem. A tak v Majoránku vozí miminka. A tváří se, že tohle vlastně vždycky chtěla .... Větší děti a dospělé jezdce, až na výjimky, vozit nechce a umí to dát velmi rázně najevo, ale v tom co dělá je úžasná, prostě naše "miminková" Jenny.

Franciska byla nejúžasnější hiporehabillitační kobyla, se kterou jsme všichni pracovali. Byla jedním z prvních koní, se kterými jsme zahajovali naši činnost. Narodila se 15. 3. 1997. Do naší organizace jsme ji zakoupili v roce 2007 a od té doby s námi strávila a my s ní prožili krásných 13 let. Bohužel letošní léto to pravděpodobně její srdíčko nevydrželo a my se s ní ve věku 23 let museli rozloučit. Po celých 13 let byla hiporehabilitačním koněm zařazeným do provozu. Od roku 2018, s ohledem na její zdravotní stav a problémy související s rozvíjející se dušností, pak již pouze v kontaktní terapii a při práci ze země. Ale i zde se neustále projevovala její skvělá povaha a trpělivost. V roce 2012 splnila specializační zkoušky koní na výbornou. Příprava na tuto zkoušku byla u Fany velice jednoduchá, protože si nechala líbit opravdu vše. Takže jí ani nepřekvapilo, když den před zkouškou jsme na ní házeli míče, padali nám láhve s pitím, pískali na píšťalku, chodili po výběhu s deštníkem. To zase nechápali ostatní koně. A ani nemrkla, když jsme jí nechali 10 minut stát na velké plachtě. Její povaha byla neuvěřitelná. Byla hodná, vydržela opravdu hodiny mazlit se, nechat se hladit, čistit, drbat, objímat. Neunavitelné dobračisko. Byla chápavá a shovívavá i k začínajícím jezdcům, kterým odpustila opravdu vše. Pro svojí skvělou povahu se používala opravdu na všechno na hiporehabilitaci, volnočasové aktivity, na kontaktování s klientem, výuku jízdy a vyjížďky do terénu. V terénu svezla i začátečníka. A to její oblíbenou kratochvílí bylo si venku trochu „zazávodit“. Tu trochu zlobení měla schovanou pro nás „neklienty“. Tady se vždy projevila její nej vlastnost - rozpoznat, kdy na ní sedí klient a pak už jí nic nerozházelo. Její největší láskou byl Briston (šéf našeho stádečka). Za ním byla schopna (na svá stará kolena) projít i pevnou ohradou a nic jí nezastavilo. Museli jsme se naučit pracovat s tím, že ti dva bez sebe nedají ani ránu. A Briston jí může být vděčný, že se ze spousty práce, díky ní, vyvlékl a radši jsme ho nechali s ní ve výběhu.

V HR pracuje od svých 13 let (celou dobu u nás). Zkoušky má složené na HTFE, HPSP i kontaktní terapii, ale její opravdová specializace je HTFE, hlavně malé děti (raná péče).

Ve chvíli, kdy mi v roce 2011 dávaly kolegyně Sáru z jezdeckého provozu i do hipoterapie, myslela jsem si, že se zbláznily. Sáru jsem měla jezdecky moc ráda, ale v té době to byla kobylka, která každý týden někoho přehodila nevybíravě přes hlavu. Měla velmi vypracovanou techniku shazování jezdců, její styl byl podobný capriole. 
Pak se ale ukázalo, že hipoterapie Sáře velmi vyhovuje, protože jde krokem, nemusí pracovat na jízdárně apod. Defacto se v hipoterapii našla. Díky jejímu úzkému profilu je to koník vhodný spíše pro ranou péči, spastiky apod. Nikdy mě nenachala ve štychu, často mě naopak v těžkých situacích podržela. S lidmi pracuje velmi ráda, spastiky vždy klidně prodýchá, při náročném nasedání z rampy se k nim ještě více vyklene, aby měla břicho až na rampě... A to sama od sebe.
Už dlouho o ní říkám, že takového koně už nikdy mít nebudu. Sára je nyní už téměř v důchodu a já za ní musím sehnat náhradu, což mě moc mrzí, protože je opravdový parťák, na kterého jsem se mohla vždy spolehnout a bude mi v praxi moc chybět. 

Tréning, kterému u nás nikdo neřekne jinak než Tygrouš, se ve stáji Horticon zabydlel v roce 2012, kdy pověsil na hřebík svou parkurovou kariéru. Možná sem přijel s představou poklidně stráveného důchodu na širých lukách a zelených nivách, snad doufal v zasloužený odpočinek, zjistil však, že práce s dětmi je tím správných kořením pro život a že v jejich obklopení přece jen může nějaké to dobrodružství ještě zažít. Ukázal se jako výjimečný parťák pro hiporehabilitaci, klidný a naprosto spolehlivý. Aktivně byl zapojen do terapií a stal se vítanou posilou hiporehabilitačního týmu. Po několika odpracovaných letech se s přibývajícím věkem a ubývajícími silami zdálo, že ve velké slávě Tygrouš ukončí i svou pedagogickou dráhu. Nově příchozí klisna Unika mu však vlila krev do žil. Tygrouš zahořel láskou, fyzicky omládl téměř před očima, a tak bylo zřejmé, že nám zůstane oporou při jednotkách HPSP (hiporehabilitace v pedagogické a sociální praxi) ještě dalších pár let. A jaký Tygrouš je? Je to sice paličák, který nedá dospělému jezdci nic zadarmo, zato má ale několik vlastností, které jsou při hiporehabilitaci nepostradatelné. Jednak je to jeho psychická odolnost snášet kdeco, a to s nadhledem a chladnou hlavou. Především je to pak ale typický, téměř stoický klid, jaký mívají moudří muži ošlehaní věkem a zkušenostmi. Takoví muži chodí vždy po správných cestách, dělají chytrá rozhodnutí a pokaždé vědí, jak se zachovat. Rozvážnost je jejich druhé jméno. Když k tomu přidáme ještě onen tajemný šestý smysl, jenž je vlastní všem koním, máme z toho Tygrouše. Mezi ostatními koňmi jasná volba pro vůdce stáda, u instruktorů příjemný kolega a u dětí milý kamarád. A jak už to u starců také někdy bývá, rád si vychutná chvíle opečovávání podřimováním; když se kolem něj sejdou děti, které ho kartáčují a čistí, brzy skloní hlavu, přivře oči a nechá si líbit všechno na světě. Po osedlání zbývá probrat ho a přesvědčit, že si to s námi na jízdárně náramně užije. Tygrouš, který 1.1.2023 oslaví své 29. narozeniny, s námi odpracoval již mnoho jednotek HPSP. Až kam mi paměť sahá, nezklamal nás ani jednou. Vždy byl příkladným terapeutem, vzorným koněm a svou osobitostí předal mnoho nejednomu dítěti. Věříme, že ještě nějaký čas bude v jeho silách pokračovat a pomůže nám vykouzlit ještě mnoho úsměvů na dětských tvářích.