Patřil mezi nejdéle působící koně v hiporehabilitace, nebylo nic, co by pro děti neudělal. Svůj důchod prožije u nás.

Bert je v majetku spolku CPK Chrpa. Do terapie v Psychiatrické nemocnici přišel v roce 2006. Je to kůň s mírnou a klidnou povahou. V terapii pracuje s jednotlivci i skupinově. Je oblíbeným koněm pro ambulantní pacienty, kteří rozvíjejí rekreační jezdectví na jeho hřbetě. V roce 2009 a 2010 se účastnil s pacienty závodů v Paradrezuře i mimo areál nemocnice například startoval ve Stříteži u Třebíče. V parkurových závodech se zaměstnanci PN Jihlava získal několik umístění. Ve svých počátcích v nemocnici se také zapřahal s koněm Cyrilem i v jednospřeží samostatně. Je to kůň, který zde odpracoval mnoho dobře vykonaných aktivit a terapií s pacienty. Je všemi oblíbený a pacienti mu někdy říkají, že je zlatý.

Linda byla velký srdcař. Milovala práci i lidi. Svojí mohutností umožnila jízdu i lidem, kteří pro svojí váhu jinde jezdit nemohli. Byla obřík, který bez mrknutí oka radostně následoval i malé děti.

Tosca si již v nynější době užívá zaslouženého aktivního důchodu. V dobách působení na Toulcově dvoře patřila vždy k oporám mezi hiporehabilitačními koňmi. Tosca byla svým způsobem "princezna s nosánkem nahoru", v hipoterapii však byla velmi spolehlivá, po letech praxe opravdový profík. Postupem let se profilovala až na "mimi" koně, tedy koně pro ranou péči. K dětem přistupovala trpělivě - od miminek po větší, problémy neměla ani s náročnějšími klienty - např. s dětmi s PAS. Moc děkujeme za společné roky a užívej důchod, Tosco. PS: info ze zákulisí - Tosca miluje banány :-))).

Bařenka se do Vladykova dvora dostala v roce 2004, tehdy jí bylo pouhých 6 let. Společně s dalšími koňskými kámoši se zde začala učit pracovat s lidmi pomocí metod přirozené komunikace. Bařenka lidi miluje, práce s nimi ji vždy nesmírně bavila a jejich přítomnost si velice užívá i dnes. Vždy byla klidná, vyrovnaná a při práci s lidmi velmi citlivá. Dokázala vyhovět i na velmi jemné pobídky přesto, že je chladnokrevník. Ze země i ze sedla bylo i pro nezkušeného člověka velkým požitkem s ní pracovat. Nebylo tedy o čem přemýšlet, pro to, aby pomáhala lidem, se Bařenka doslova narodila.

Roku 2006 tato úžasná kobylka složila zkoušky a stala se hiporehabilitačním koněm. Asi není potřeba zmiňovat, že během své kariéry, která trvala neskutečných 12 let, dokázala pomoci ohromnému množství lidí. Ať už šlo jen o mazlení se, práci ze země, ježdění nebo hipoterapii, Bařenka do toho dala vždy vše, co mohla. Pro každého měla vždy hromadu skvělé nálady, všechny dokázala vyslechnout a hlavně měla pro každého kousek místa ve svém srdíčku. Každé dítě i každý dospělý, kteří měli kdy možnost se s Bařenkou setkat, by nemohli víc než souhlasit s tím, že právě ona dokázala nejlépe napravit špatný den.

Za svou neskutečně úžasnou a těžkou práci "terapeuta" by si zasloužila doslova modré z nebe.

Bohužel, příroda měla jiné plány. Ona nebere ohledy na to, jak velké zásluhy kdo má a kolik toho pro jiné udělal, a tak se u Bařenky koncem roku 2014 projevili první příznaky měsíční slepoty. Čtyři roky jsme všichni společně, bojovali. Bařenka podstoupila spousty různých vyšetření, ale osud, který Bařenku čekal, se nám změnit nepodařilo. V roce 2018 jsme přes obrovskou snahu veterinářů i nás všech prohráli boj o jedno oko. Neztráceli jsme naději a doufali jsme, že pro druhé oko se vhodná léčba najde včas. Další spousta vyšetření bohužel ukázala, že Bařenka není vhodným adeptem ani pro jeden druh léčby, a tak v dalším roce oslepla i na oko druhé. I po úplném oslepnutí Bařenku oči hodně trápili. Boleli, slzeli a naše statečná holka začala dávat najevo, že se trápí. Tehdy nastal ten čas, kdy se role musely otočit, kdy jsme my museli Bařence pomoci tak, jako ona pomáhala ty roky předtím všem okolo. Přemýšleli jsme, co uděláme, abychom jí od bolesti pomohli. Koncem léta roku 2020 jsme tedy učinili rozhodnutí, které vzhledem k Bařenky věku spoustu lidí překvapilo a mysleli si o nás, že jsme se pomátli. Rozhodli jsme se nechat obě oči odstranit. Bařenka tedy ve svých 22 letech podstoupila operaci, při které ji byly obě oči odebrány. Už pár dní po zákroku jsme věděli, že naše rozhodnutí bylo to nejlepší, co jsme mohli pro Bařenku udělat. Už to byla zase ona, ta naše věčně šťastná kobylka, která si chce užívat život, která odpovídá na pozdrav veselým zařehtáním a která by se pro lidi kolem sebe rozdala. Bylo jasné, že začátek nebude lehký, ale věděli jsme, že krásný důchod, plný lásky a mrkviček je to, co pro Bařenku chceme, a že za to stojí se nevzdávat.

Zdraví vás kobylka Bouřka. Jako čtyřletou slečnu si mě vybrali pro Hamzovu léčebnu, abych zde pracovala jako hiporehabilitační kůň. Z mého rodiště nedaleko Plzně jsem se dostala spolu s mojí kolegyní Cety do nového domova ve stáji v Radimi.

 Ahojky, zdraví vás Cety. Vychovali mě ve stáji Cunkov a jako tříletou mě poslali do Hamzovy léčebny pro práci v hipoterapii. Když si pro mě přijeli, zjistila jsem, že nebudu sama. V přívěsu už stála kolegyně Bouřka. Nastal nám společně úplně jiný režim. Místo sedla jsme dostaly madla, věšeli na nás různé pomůcky a začaly jsme vozit děti. Zvykly jsme si, že na nás nejen sedí, ale i leží, klečí nebo visí, některé křičí, plácají nás a občas i tahají za všechno, co se dá. Ale naši vodiči nás pak pochválí a suchý rohlík to vždycky nakonec spraví. Teď už jsme zkušené babičky a těší nás, když můžeme rozzářit úsměvy malých človíčků při jízdě a máme rádi jejich pohlazení a hlavně jablíčka.

Dobrý den jmenuji se Renata Ševčíková a jsem maminkou 14 leté Barči, která od narození bojuje s mentálním a zdravotním hendikepem. Proč by měl náš nejmilejší, nejtrpělivější, nejhodnější, nejkrásnější a nejzlatější koník získat ocenění.Protože moje dcera a nejen ona , každé ráno vstane, usměje se ,vzpomene si, že jde jezdit a já v tu chvíli vím že to všechno zvládne, že to zvládnu já a že přes všechny ty životní překážky JE A BUDE ŠŤASTNÁ a my sní. MALINKEJ (přezdívka našeho půjčovaného koníka) DĚKUJI

Nejlepší učitelka lidí, kteří se chtějí naučit komunikovat s koňmi.  Dětem odpustí trochu nemotornou snahu se s ní domluvit, zkušenějším chyby netoleruje a člověk musí vědět, co chce, a přesně se vyjádřit. Kromě získaných dovedností je to také její neuvěřitelná empatie, která z ní dělá samostaného terapeuta v hiporehabilitaci v sociální a pedagogické práci. A umí dát i víc - pokud někdo potřebuje precizní jízdárenskou práci, je to právě Gita, která umí „vysvětlit“, jak to má správně vypadat. Každému je však oporou, ať už jde o lidi nebo o hříbátka, pro která je laskavou a starostlivou tetičkou. Doprovází je na prvních vycházkách v terénu a na jejím hřbetě se parádně sveze i začínající jezdec ve všech chodech. Bez Gity jsou nemyslitelné žádné naše akce, a že jí není cizí ani závodní prostředí, dokázala vítězstvím v parkuru na Mistrovství Jihomoravské oblasti. V roce 2018 propagovala Českou hiporehabilitační společnosti a práci dětí z našeho oddílu na For Horse v Praze na Letňanech. Gitě je letos 21 let. Má za sebou ohromný kus práce a pro velkou spoustu našich klientů je to prostě srdcovka.

Stáj Rozárka, z. s. nominuje paradrezurního koně, Mon Aera (pracovně Erin), českého teplokrevníka, narozeného 11.5.2006. Tohoto koně zakoupila ve svých 2 letech jeho doposud současná majitelka Lenka Procházková, která se mu plně věnovala od práce ze země, obsednutí a základy drezurní a skokové práce, až po mnoho úspěchů v paradrezuře. Tohoto koně Lenka dala do pronájmu Stáji Rozárce pro běžný provoz, výuku členů stáje a od roku 2012 pro provoz paradrezury. Erin se od malička jevil jako velmi komunikativní, trpělivý, ochotný a klidný kůň. Již v jeho 4 letech na něj Lenka začala posazovat mladé a méně zkušené členy spolku, aby si vyzkoušeli jak fungují jezdecké pomůcky sedem. Erin se snažil jezdcům vycházet vstříc a pomáhal jim v jejich nerovnováze a nejistotě. V jeho šesti letech Lenka zkusila na něj posadit našeho tehdy třináctiletého paradrezurního jezdce Lukáše Hnáta, který je vozíčkář po dětské mozkové obrně a byli zařazeni do krokových soutěží gradu I. Od této chvíle s ním začal Lukáš trénovat a závodit v paradrezuře. Sklidili spolu mnoho úspěšných umístění nejen doma, ale i v zahraničí - na závodech v Itálii a Rakousku, kam byli vysláni Českou jezdeckou federací. V roce 2014 si s Erinem zkusila závody i zrakově postižená Petra Nálepková, která s ním zajela úlohu III. skupiny a v této soutěži zvítězili. Lukáš díky studiím přestal v roce 2018 aktivně závodit a ježdění se od té doby věnuje pouze příležitostně. V této chvíli se maminka Terezky Dubcové – paradrezurní jezdkyně - přišla zeptat, zda by nemohla její dcera Terezka začít jezdit právě na Erinovi, který byl připraven pro hendikepované jezdce, jen zrovna žádného neměl. Terezka byla tehdy dvanáctiletá slečna, která má Apertův syndrom a k tomu mnoho spojených problémů, např. poruchu soustředěnosti, rovnováhy, citlivosti prstů...Terezka je zařazena do nejtěžšího V. gradu (drezurní prvky úrovně „S“ pro zdravé jezdce). Slovo dalo slovo a Terezka začala jezdit na Erinovi od úplných základů na lonži, kdy se učila ho ovládat pouze sedem. Od té doby uplynulo mnoho tréninků, příprav a pár hobby drezurních závodů. Když Terezka i mezi zdravými jezdci v hobby drezurách dokázala s Erinem zvítězit, tak se na konci zimy roku 2019 začali soustředit na paradrezurní úlohy. V roce 2020 se Terezka s Erinem stali mistry České republiky v paradrezuře ve skupině nezařazených jezdců, i když toto byl velmi složitý rok díky covidu-19 a tehdy zákazu trénování, závodů atp… V roce 2021 Terezka s Erinem vynechali celou sezónu kvůli velmi vážné nemoci Terezky a v roce 2022 tato naše dvojice postoupila do gradu IV. a v paradrezuře se stali vicemistry na MČR v paradrezuře v kategorii nezařazených jezdců. Třešničkou na dortu bylo i letošní vyhlášení titulu Paradrezurního koně roku 2022, který získal právě náš Erin – Mon Aer. Erin do dnešního dne je oddaný paradrezurní kůň, kterého nikde nenajdete. Je to kůň, který zvládá jezdce s hendikepy (spasticita po mozkové obrně, zrakový hendikep a k tomu všechny problémy spojené s Apertovým syndromem) a tyto jezdce dokázal dovést na přední příčky mistrovských soutěží v paradrezuře v tuzemsku i v zahraničí. Erinovi je 16 let a i v tomto věku je stále aktivní sportovec, který vzdělává i sám sebe a posouvá se do těžších soutěží jak u jezdců hendikepovaných tak i u zdravého jezdce. Myslíme si, že právě Erin pro svou oddanost, cit pro potřeby hendikepovaného jezdce, píli, trpělivost a obrovské srdce si zaslouží takovouto nominaci. Takovýto Kůň se jen tak nenarodí!

Sára je do Síně slávy nominována in memoriam. Sára odcválala na věčné pastviny 17. 3. 2022. Děkujeme za společně strávené roky, Sáro!

Příběh Sáry je převzat z roku 2020, kdy byla nominována na Koně roku a také ho úspěšně vyhrála:

V HR pracuje od svých 13 let (celou dobu u nás). Zkoušky má složené na HTFE, HPSP i kontaktní terapii, ale její opravdová specializace je HTFE, hlavně malé děti (raná péče).

Ve chvíli, kdy mi v roce 2011 dávaly kolegyně Sáru z jezdeckého provozu i do hipoterapie, myslela jsem si, že se zbláznily. Sáru jsem měla jezdecky moc ráda, ale v té době to byla kobylka, která každý týden někoho přehodila nevybíravě přes hlavu. Měla velmi vypracovanou techniku shazování jezdců, její styl byl podobný capriole. 
Pak se ale ukázalo, že hipoterapie Sáře velmi vyhovuje, protože jde krokem, nemusí pracovat na jízdárně apod. Defacto se v hipoterapii našla. Díky jejímu úzkému profilu je to koník vhodný spíše pro ranou péči, spastiky apod. Nikdy mě nenachala ve štychu, často mě naopak v těžkých situacích podržela. S lidmi pracuje velmi ráda, spastiky vždy klidně prodýchá, při náročném nasedání z rampy se k nim ještě více vyklene, aby měla břicho až na rampě... A to sama od sebe.
Už dlouho o ní říkám, že takového koně už nikdy mít nebudu. Sára je nyní už téměř v důchodu a já za ní musím sehnat náhradu, což mě moc mrzí, protože je opravdový parťák, na kterého jsem se mohla vždy spolehnout a bude mi v praxi moc chybět. 

Video je převzato z nominace z roku 2020, kdy byla Sára nominována na Koně roku.

Keily se v podstatě narodila v areálu hiporehabilitačního střediska Ryzáček a od mala byla připravována na roli hiporehabilitačního koně – dá se říci, že díky ní Ryzáček existuje. Její výchova proběhla v duchu přirozené komunikace s koněm, což se obrovsky projevilo na jejím přístupu k práci a životním situacím. Bez nadsázky můžeme říct, že Keily je absolutně všestranný hiporehabilitační kůň. Byla během svého života zapojena do tří oborů hiporehabilitace, do HPSP, HTFE, KT a parajezdectví. Také působila v jezdeckém kroužku a v táborech se zdravými dětmi, které by však v klasickém jezdeckém oddíle neuspěly.
Zapsala se do srdcí všech klientů jako neuvěřitelně trpělivá, něžná a pomáhající bytost. A zapsala se do srdcí i nás všech, kteří jsme měli tu čest s ní pracovat, jako profesorka, která nedá nic zadarmo, ale když víte, jak na to, bude dřít do roztrhání těla. Určitě je i v povědomí široké hiporehabilitační veřejnosti, protože i na ní a díky ní proběhlo v Ryzáčkovi mnoho kurzů hiporehabilitačních pracovníků.
Po 5 letech výchovy/výcviku a 12 letech velmi intenzivní práce s jedinou „mateřskou“ pauzou odešla Keily do zaslouženého důchodu, zůstává nadále v areálu Ryzáčka a užívá si pastvin, volna a vyjížďky do přírody.

Keily, nelze Ti dostatečně poděkovat za vše, co jsi pro každého z nás udělala a znamenala. Ale i tak to zkusím: DĚKUJEME!

Dne 12.3. 2021 nás tento kůň opustil, bylo mu 26 let, byl velmi chytrý, poctivý, pracovitý, houževnatý, miloval malé děti - když jej navštívily, rád pracoval v kočáře, dokázal vyrovnávat nerovnovážné těžiště jezdce, těšil se z každé nové pomůcky, ukazoval lidem, že se nedá lehce koupit, rád prováděl veselé kousky, poznal, když je člověk smutný - uměl pomáhat, naopak sebevědomým ukazoval hranice, kam smějí zajít. Byl to natolik zvláštní a originální kůň, že druhý takový se nenarodí. Nedá se na něj nikdy zapomenout.